Nejlépe hodnocené
Nejnavštěvovanější - tento měsíc
Asi většina z nás si už ze školy pamatuje, že Albánie patří k nejchudším státům Evropy. To se zatím nezměnilo, i když v posledních letech se situace zlepšuje. Přitom pro turisty milující divokou přírodu a dávající přednost místům nedotčeným masovou turistikou je tato malá země zajímavým objevem.
Západní hranice státu, ležícího na západě Balkánského poloostrova, omývají vlny moří Jaderského a Jónského. Ačkoliv pobřeží často lemují laguny a močály, na jihu také hory a strmé skály Albánské Riviéry, je tu i dostatek písčitých pláží pro koupání, odpočinek či vodní sporty.
Země jezer a hor
To, co nejvíce dodává malé zemi krásu, jsou vysoké hory a jezera. Téměř třetinu plochy Albánie zaujímají horská pásma s nadmořskou výškou nad 1000 m. V divokých horách jsou rozsáhlé regiony neobydlené. Nejvyšší horstva se nacházejí na obvodě státu. Na hranici s Makedonií se až do výšky 2764 m n.m. vypíná nejvyšší vrchol země Velký Korab. Od něj na sever se na hranici s Černou horou rozkládá známé pohoří Prokletije s několika ledovci, na jih se podél hranic táhnou horstva Kanali a Pindus. Přírodu v zemi střeží 15 národních parků a mnoho dalších chráněných území.
Největší jezera se nacházejí také na hranicích země. Albánie se na severu dělí s Černou Horou o jezero Skadarské, na východě s Makedonií o jezera Ochridské a Prespanské, jehož část patří ještě Řecku. Jezer je tu více než 150. Řeky jsou krátké, neboť stékají do moře z blízkých vysokých hor, tečou údolími mezi rovnoběžnými horskými pásmy. Nejdelší je Drin, který pramení v Srbsku.
Připomínky minulosti
Dnešní stav země je výsledkem její složité historie. Dávné vlivy antické a řecké kultury tu byly nahrazeny dlouhou nadvládou Osmanů. Od roku 1912 byla nezávislým státem, zprvu monarchií, pak republikou. Mezi lety 1945 až 1990 zde panoval tvrdý komunistický režim, v čele s diktátorem Enverem Hodžou. Mimo jiné zde bylo zakázáno i jakékoliv náboženství.
Pozůstatkem z tohoto období je také velké množství vojenských bunkrů, budovaných kvůli vládní ideologii o hrozící invazi, jak vojsk Varšavské smlouvy, tak NATO. Jsou rozmístěné po celé zemi, na pobřeží, na hranicích s Makedonií, ve městech i na venkově. Pro válečné účely nebyly nikdy použity, a ani by se zřejmě neosvědčily. Jejich stavba si ale vyžádala spoustu financí, které by šly lépe využít, třeba na bydlení obyvatel nebo dopravní infrastrukturu. Nejčastěji se stavěly malé, do země zapuštěné bunkry, jen pro jednoho až dva stojící střelce, nazývané Qender Zjarri. Ty byly někde rozmísťovány ve trojicích a propojeny tunely. Větší - velitelské bunkry, tak zvané Pike Zjarri mají 8 m v průměru. Byly budovány také celé strategické komplexy, zahrnující stovky kilometrů tunelů v horách.
Velká sídla
Hlavní město Tirana je největším městem Albánie. Státní instituce se sem přesunuly až v roce 1920, využily tak polohu sídla ve středu země. Tirana se začala rozvíjet podle urbanistických plánů – z centrálního náměstí, nazvaného po národním hrdinovi Skanderbergovi, se paprskovitě rozbíhají hlavní ulice. K historickým stavbám patří Hodinová věž a Edhem Beyova mešita, k těm moderním pak budovy Národního historického muzea, Opery a ortodoxní katedrály. Mohutná stavba mauzolea Envera Hodži z roku 1987 dnes funguje jako kongresové centrum. Nedaleko od města se tyčí na skalnatém kopci dobře zachovalý hrad Petrelë, jehož historie je spjatá s osudy Skanderberga a jeho rodiny.
Dříve byla hlavním městem Albánie Drač, albánsky Durrës. Je to jedno z nejstarších evropských měst, vznikla již v antice v místě tvořícím přirozený mořský přístav. Památkou na tuto dobu jsou pozůstatky velikého římského amfiteátru. Kaple u něj pochází až z doby byzantské, stejně jako hradby, které ještě vylepšili Benátčané. Jejich vládu v 15. století připomíná také Benátská věž ve středu města. Z doby turecké nadvlády pochází mešita Fatih. Drač zůstala nejdůležitějším námořním přístavem Albánie. Nábřežní kolonádu Vollga i krásnou desetikilometrovou písečnou pláž lemuje množství vysokých hotelů.
Starobylá města
Za prohlídku určitě stojí dvě místa, jejichž historická centra jsou zapsaná na seznam Světového kulturního dědictví UNESCO. První je Berat na jih od Tirany. Vévodí mu pevnost Kala na skále nad řekou Osum. Z pevnosti je vidět nejen blízké okolí, ale i pohoří Tommorit, vypínající se až do dvoutisícové výše. Rozlehlá citadela obklopená různě zachovalými hradbami tvoří vlastně jednu čtvrť města, jsou v ní obydlené domky, kde i za turecké vlády žili křesťané. Najdeme tu kostel Panny Marie s muzeem ikon slavného albánského umělce 16. století Onufriho, ale také zbytky amerického špionážního letadla. Řeka odděluje křesťanskou čtvrť Gorica od čtvrti muslimské, spojují je mosty, krásný kamenný most pochází z roku 1780. Domky stavěné terasovitě nad sebou mají velká okna, podle nichž se Beratu také říká město tisíce očí či oken.
Pokračujeme-li dále na jih, blízko řecké hranice nemineme Gjirokastër. Kamenné otomanské domy s velkými okny a břidlicovými střechami tvoří zachovalý celek v historickém centru. Malebnými křivolakými uličkami se prochází až k mešitě a na hrad na skále. Ten poskytuje pěkný výhled na město, donedávna sloužil i jako vězení, dnes nabízí expozici vojenského muzea. K modernímu rozvoji města přispělo, že se tu narodil komunistický vůdce Hodža. V jeho rodném domě dnes sídlí Etnografické muzeum.
Protože Albánie je stále zemí starých tradic, je lepší předem si o nich něco zjistit, aby se vám návštěva nezkomplikovala. Nejpříjemnější tradicí je jistě pohostinnost obyvatel. Na krásné zážitky vás připraví i prohlídka našich snímků.